„You dont have a sleeping bags“? „No, WE ARE PUNKS…..“ Takhle odpověděli členové legendární kapely Econochrist na dotaz týkající se toho, že si po koncertě u promotéra doma prostě lehli jen tak na podlahu a chystali se usnout. Bylo to v polovině 90. let, v době, kdy skvělé a inspirativní kapely, které prodávaly tuny desek, křižovaly Evropu v oprýskaných dodávkách a jedněch špinavejch hadrech. A když jste pak přišli na jejich koncert, smetla vás smršť energie, protože jejich hudba byla soundtrackem k jejich životům a jejich postoje odráželi jejich životní realitu. Publikum a kapela bylo v pravém slova smyslu jedno a totéž, po koncertech se vždy členové kapel vrhli do útrob klubu a debatovalo se o všem možném, neexistovala žádná bariéra, byť jen pomyslná nebo naznačená. Hardcore/punk opravdu komunitou, něčím, co dokázalo měnit životy lidí, něčím, kde byla hudba zbraní a myšlenky municí. I v téhle době samozřejmě existovalo mnoho těch, kteří tam hledali jen zábavu nebo se vezli na trendové vlně, ale naprostá většina lidí, kteří tehdejší scénu tvořili byla plná entusiasmu a upřímného zájmu a to je přesně to, co v současnosti tolik postrádám.